Česko má v oblasti rozvojové pomoci poměrně velké tradice. Koncepce a pojetí této pomoci se však v průběhu času značně změnily. V období socialismu se československá pomoc týkala mimoevropských socialistických zemí a rovněž mimoevropských zemí, které byly politicky neutrální. Do první skupiny patřila například Kuba, Vietnam, Laos, Severní Korea, Mali, Ghana, Angola, Jemen, Nikaragua, Mozambik, nebo Guinea. Do druhé skupiny patřily mimo jiné země jako Sýrie, Libye, Kongo, Mexiko, Venezuela, nebo Guinea-Bisau.
Jednotlivé druhy pomoci bychom v této době mohli dělit na 1) hmotnou pomoc, 2) technickou pomoc, 3) pomoc prostřednictvím studijních stipendií na vysokých školách a 4) pomoc formou dlouhodobých vládních půjček. Poslední položku bychom však v současné době do koncepce rozvojové pomoci zahrnout nemohli.
Hmotná pomoc znamenala například dodávky léků, potravin a jiného materiálu. Technická pomoc se probíhala formou vysílání odborníků, přičemž pomoc těchto odborníků byla placena přijímající zemí. Z dnešního pohledu by se v takovém případě o rozvojovou pomoc rovněž nejednalo. Stipendia na českých vysokých školách získávalo v některých obdobích až 850 zahraničních studentů ročně a celkově prošlo do devadesátých let studiem přibližně 20 000 studentů. Pobytem zahraničních studentů se zabývala Univerzita 17. listopadu založená roku 1961, která se taktéž věnovala vzdělávání expertů, kteří měli působit v rozvojových zemích.
Celkově musíme shrnout, že rozvojová pomoc v tomto období naladila pozitivní vazby v celé řadě států, které se projevují až do současnosti.
Po roce 1989 rozvojová pomoc výrazně oslabila a nový nárůst v této oblasti můžeme zaznamenat až v souvislosti se snahou českého vstupu do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
Roku 1995 vláda schválila nové Zásady pro poskytování zahraniční pomoci. Rozhodovací pravomoc měla podle dokumentu vláda, v naléhavých případech pak předseda vlády. Ministerstvo zahraničí v celém systému představovalo koordinátora, ostatní ministerstva měla zodpovědnost za jednotlivé projekty a finanční prostředky. Zahraniční pomoc mohla být bilaterální i multilaterální, příspěvky mezinárodním organizacím mohly být účelově vázány. Kritéria byla založena na naléhavosti pomoci, úrovni demokracie a míře využití. Uvolněné prostředky byly v této době poměrně nízké a pomoc byla poskytována přibližně čtyřiceti zemím. Z tohoto důvodu ani efektivita nebyla nejvyšší.
Koncepce zahraniční rozvojové politiky z roku 1999 neposunula rozvojovou pomoc o mnoho dále.
Na základě Analýzy a zhodnocení realizace zahraniční rozvojové pomoci ČR za období let 1996-2000, která nevyzněla příliš optimisticky, byla vypracována Koncepce zahraniční rozvojové politiky České republiky na období let 2002-2007, kterou MZV předložilo vládě. Vláda koncepci sice vzala na vědomí, změnami se však příliš nezabývala.
Jako hlavní cíl koncepce bylo vyhlášeno omezování chudoby v rozvojových zemích a počet prioritních zemí byl omezen na dvacet. Byly to Afghánistán, Angola, Bolívie, Bosna a Hercegovina, Burkina Faso, Etiopie, Jemen, Jugoslávie, Kazachstán, Libanon, Makedonie, Mali, Mongolsko, Namibie, Nikaragua, Palestina, Salvador, Ukrajina, Uzbekistán a Vietnam.
Koncepce se zabývala i otázkami transformace institucionálního rámce poskytování rozvojové pomoci. Navrhovala vznik odborného poradního orgánu, který by posuzoval projekty rozvojové spolupráce a s jednotlivými ministerstvy zajišťoval jejich realizaci. Tímto poradním orgánem mělo být Rozvojové středisko při Ústavu mezinárodních vztahů. Druhou fází bylo podle návrhu zřízení Rozvojové agentury, na kterou měly být přesunuty implementační funkce z devíti resortních ministerstev. Těmto ministerstvům však měla nadále zůstat jejich expertní role.
V roce 2002 se posuzováním jednotlivých projektových návrhů pro zahraniční rozvojovou spolupráci začíná zabývat také tzv. Expertní skupina. Jednotliví zástupci do této skupiny byli doporučeni různými ministerstvy, orgán byl pak jmenován MZV. Skupina posuzuje veškeré projekty v oblasti zahraniční rozvojové spolupráce a její návrhy následně slouží k rozhodování MZV.
Mezi vnitřní změny na MZV v tomto období patří vznik Odboru rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, ke kterému jeho agenda přešla od Odboru mezinárodních organizací a rovněž od Odboru vnějších ekonomických vztahů.
Vstup České republiky do Evropské unie se projevil významnými změnami systému rozvojové pomoci. V legislativní oblasti se jednalo až o zásadní posun. V zákoně č. 199/1994 Sb. bylo zakotveno, že jeho ustanovení se nevztahuje na „zakázky související s poskytováním rozvojové a humanitární pomoci vládou České republiky v případech nebezpečí z prodlení.“ Interpretace „nebezpečí z prodlení“ byla následně pojata poměrně zeširoka. Současný zákon č. 40/2004 Sb. O veřejných zakázkách tyto výjimky pro poskytování rozvojové pomoci již neobsahuje.
Současné Zásady zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu ČR do EU byly schváleny usnesením č. 302 ze dne 31. března 2004. Počet prioritních zemí byl podle tohoto dokumentu snížen na osm a další dvě země byly vyhodnoceny jako střednědobé priority ČR. Za prioritní země byly vybrány Angola, Bosna a Hercegovina, Jemen, Moldavsko, Mongolsko, Srbsko a Černá Hora, Vietnam a Zambie. Za střednědobou prioritu byly stanoveny Afghánistán a Irák. To však byly jediné významnější změny, které byly tímto usnesením z koncepce z roku 2002 schváleny.
12. října 2005 vláda usnesením č. 1311 přijala Pravidla pro výběr a financování projektů ZRS, která doplnila stávající Zásady zahraniční rozvojové spolupráce. Jedná se v podstatě o nejzákladnější dokumenty ZRS současnosti. Musíme však zmínit, že stále ještě vycházejí ze systému z roku 1995.
Vznikem České rozvojové agentury (ČRA) zřízené k 1. lednu 2008 se prakticky dostáváme až do centra aktuálního dění. ČRA byla zřízena usnesením vlády č 1070/2007 jako nástupce Rozvojového střediska, které v roce 2007 zaniklo. ČRA má před sebou řadu úkolů, jako například identifikovat témata spolupráce v prioritních zemích, vést výběrová řízení, spolupracovat s neziskovými organizacemi, formulovat projekty rozvojové spolupráce a mnoho jiného. Význam ČRA je tedy v současnosti velký.
Česká zahraniční pomoc však potřebuje celou řadu zejména systémových změn. Základem by mělo být sjednocení aktivit pod MZV a následně by mohly být zrevidovány i samy Zásady zahraniční rozvojové spolupráce.
Postup transformace byl plánován následovně. V roce 2008 měly pokračující projekty zůstat v gesci stávajících resortů, nové pak měly přejít pod působnost MZV, kromě projektů „průmyslového rozvoje“ pod MPO, „životního prostředí“ pod MŽP a „zemědělství“ pod MZe a také kromě tzv. trvalých a dočasných výjimek. V roce 2009 měly již nové projekty „průmyslového rozvoje“, „životního prostředí“ a „zemědělství“ přejít pod MZV, pokračující projekty měly zůstat v gesci stávajících resortů. Stále platí tzv. trvalé a dočasné výjimky. Trvalé výjimky jsou stipendia, kterými se zabývají MZV/MŠMT a náklady na zdravotní péči o stipendisty v gesci MZd. Dočasné výjimky jsou projekty v oblastech veřejných financí pod MF, migrace a bezpečnost pod MV a „aid for trade“ pod MPO. V roce 2010 by měly být v gesci MZV všechny projekty, kromě projektů zahájených v roce 2008 nebo před ním a to v sektorech „průmyslový rozvoj“, „životní prostředí“ a „zemědělství“. Tyto projekty buď zůstavají v gesci jednotlivých resortů, nicméně podle plánů mohou po dohodě přejít i na MZV. Nadále však platí trvalá výjimka týkající se stipendistů. Dočasné výjimky by však měly být přehodnoceny v rámci tvorby nové Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce.
Na rok 2011 by měl také být podle plánů rozpočet pro zahraniční rozvojovou spolupráci již sjednocen v rozpočtové kapitole MZV.
neděle 16. května 2010
pondělí 19. dubna 2010
Původní malé národy severu, Sibiře a Dálného východu Ruské federace.
Co se pod tímto názvem skrývá? Původní malé národy severu, Sibiře a Dálného východu Ruské federace je termín vymezený Federálním zákonem „O garancích práv Původních malých národů Ruské federace“, který byl Státní dumou přijat 16. dubna 1999 a Radou federace potvrzen 22. dubna 1999. V tomto zákoně jsou uvedené národy vymezeny jako národy žijící tradičním způsobem života v oblastech tradičního osídlení svých předků, které na teritoriu Ruské federace nepřesahují počet 50 tisíc obyvatel a vymezují se jako samostatná etnická skupina.
Na základě kritérií vymezených tímto zákonem jsou to: Abazinci, Aleuté, Aljutorcy, Besermjané, Vepsové, Dolgané, Ižorcy, Itelmeni, Kamčadálové, Kerekové, Ketové, Korjaci, Kumandinci, Mansiové, Nagajbaci, Nanajci, Nganasané, Negidalci, Něnci, Nivchové, Orokové (Ultové), Oročiové, Sámové, Selkupové, Sojoti, Tazové, Telenginci, Teleuti, Tubalarové, Tuvinci-todžincy, Udegejci, Ulčiové, Chanti, Čelkanci, Čuvanci, Čukčové, Čulymci, Šapsugové, Šorci, Evenkové, Eveni, Enci, Eskymáci a Jukagirové.
Příslušníci těchto minoritních národů jsou nejčastěji lovci, pastevci sobů se kterými celoročně kočují se svým „čumem“ (sibiřský název pro teepee), rybáři a sběrači plodů. V současné době se rovněž snaží zabývat se ekoturistikou, turistikou spojenou s lovem a rybářstvím.
Některé specifické zákony jim přináší doplňková práva, která mohou využít na individuální nebo kolektivní úrovni. Na individuální úrovni se například jedná o vydávání zvláštních kvót na výlov ryb, nebo o možnost nenastoupit na vojenskou službu. Na kolektivní úrovni se jedná o práva a výhody, která získávají prostřednictvím členství ve svých asociacích, hospodářských organizacích původních národů se specifickým statusem, nebo založením tzv. rodových komunit.
Obranou zájmů těchto národů se zabývají nejrůznější organizace. Asociace původních národů se mimo jiné snaží najít odpověď na otázku kudy dále v době, kdy řada tradičních hodnot je již ztracena a za situace, kdy mají členi těchto národů problémy nalézt své místo v současné, bouřlivě se rozvíjející ruské společnosti. Cíle pro rozvoj si asociace stanovuje následujícím způsobem. Vymezit si své místo a svoji roli v současné občanské společnosti, chápat a uvědomovat si svá práva a umět dosáhnout jejich realizace, uchovat a rozvíjet vlastní tradiční způsob života, zlepšovat své sociální a ekonomické postavení, účastnit se celonárodního a celosvětového procesu stabilního a stálého rozvoje.
Mezi nejkritičtější problémy, které představitelé těchto národů sami uvádějí, patří zpustošení oblastí tradičního využívání přírodních zdrojů z důvodů vlivu průmyslu, problémy s tuberkulózou a alkoholismem, vysoká dětská úmrtnost, vysoké procento sebevražd, obcházení a nedodržování stávajících zákonů, zpronevěra finančních prostředků určených na programy vnitřního rozvoje těchto národů, jejich chybějící a nedostatečné právní zabezpečení, ztráta kontroly nad sociální a ekonomickou strukturou původních společenství, úpadek kultury a národního jazyka.
Některé z těchto otázek se snaží řešit státní orgány formou různých dotací a bezplatné pomoci. Život v drsných přírodních podmínkách, například za polárním kruhem, není snadný a pochopitelně se projevuje i na zdraví těchto lidí. Situaci těchto národů se snaží jako největší světový dárce v oblasti rozvojové pomoci řešit i Evropská unie. K tomuto účelu byl využit program TACIS (Technical Aid to the Commonwealth of Independent States).
Krátký videopohled do života těchto lidí je možné najít v následujícím odkazu:
http://worldfocus.org/blog/2010/02/25/siberian-indigenous-group-threatened-in-northern-russia/9864/
Na základě kritérií vymezených tímto zákonem jsou to: Abazinci, Aleuté, Aljutorcy, Besermjané, Vepsové, Dolgané, Ižorcy, Itelmeni, Kamčadálové, Kerekové, Ketové, Korjaci, Kumandinci, Mansiové, Nagajbaci, Nanajci, Nganasané, Negidalci, Něnci, Nivchové, Orokové (Ultové), Oročiové, Sámové, Selkupové, Sojoti, Tazové, Telenginci, Teleuti, Tubalarové, Tuvinci-todžincy, Udegejci, Ulčiové, Chanti, Čelkanci, Čuvanci, Čukčové, Čulymci, Šapsugové, Šorci, Evenkové, Eveni, Enci, Eskymáci a Jukagirové.
Příslušníci těchto minoritních národů jsou nejčastěji lovci, pastevci sobů se kterými celoročně kočují se svým „čumem“ (sibiřský název pro teepee), rybáři a sběrači plodů. V současné době se rovněž snaží zabývat se ekoturistikou, turistikou spojenou s lovem a rybářstvím.
Některé specifické zákony jim přináší doplňková práva, která mohou využít na individuální nebo kolektivní úrovni. Na individuální úrovni se například jedná o vydávání zvláštních kvót na výlov ryb, nebo o možnost nenastoupit na vojenskou službu. Na kolektivní úrovni se jedná o práva a výhody, která získávají prostřednictvím členství ve svých asociacích, hospodářských organizacích původních národů se specifickým statusem, nebo založením tzv. rodových komunit.
Obranou zájmů těchto národů se zabývají nejrůznější organizace. Asociace původních národů se mimo jiné snaží najít odpověď na otázku kudy dále v době, kdy řada tradičních hodnot je již ztracena a za situace, kdy mají členi těchto národů problémy nalézt své místo v současné, bouřlivě se rozvíjející ruské společnosti. Cíle pro rozvoj si asociace stanovuje následujícím způsobem. Vymezit si své místo a svoji roli v současné občanské společnosti, chápat a uvědomovat si svá práva a umět dosáhnout jejich realizace, uchovat a rozvíjet vlastní tradiční způsob života, zlepšovat své sociální a ekonomické postavení, účastnit se celonárodního a celosvětového procesu stabilního a stálého rozvoje.
Mezi nejkritičtější problémy, které představitelé těchto národů sami uvádějí, patří zpustošení oblastí tradičního využívání přírodních zdrojů z důvodů vlivu průmyslu, problémy s tuberkulózou a alkoholismem, vysoká dětská úmrtnost, vysoké procento sebevražd, obcházení a nedodržování stávajících zákonů, zpronevěra finančních prostředků určených na programy vnitřního rozvoje těchto národů, jejich chybějící a nedostatečné právní zabezpečení, ztráta kontroly nad sociální a ekonomickou strukturou původních společenství, úpadek kultury a národního jazyka.
Některé z těchto otázek se snaží řešit státní orgány formou různých dotací a bezplatné pomoci. Život v drsných přírodních podmínkách, například za polárním kruhem, není snadný a pochopitelně se projevuje i na zdraví těchto lidí. Situaci těchto národů se snaží jako největší světový dárce v oblasti rozvojové pomoci řešit i Evropská unie. K tomuto účelu byl využit program TACIS (Technical Aid to the Commonwealth of Independent States).
Krátký videopohled do života těchto lidí je možné najít v následujícím odkazu:
http://worldfocus.org/blog/2010/02/25/siberian-indigenous-group-threatened-in-northern-russia/9864/
středa 14. dubna 2010
Energetika - vztah Ruska a EU.
Rusko zahájilo stavbu plynovodu North Stream. Stavba 1223 km dlouhého plynovodu, vedoucího Baltským mořem z ruského Vyborgu až do německého Lubminu poblíže Greifswaldu, by měla být dokončena v roce 2012 a finální kapacita by měla být 55 miliard kubíků plynu ročně. Od plynovodu se především očekávají bezproblémové dodávky plynu s tím, že jsou eliminovány vlivy transportních zemí.
Na téma dodávek ruského plynu již bylo napsáno mnoho. Zjednodušeně bychom mohli říci, že Rusko potřebuje odběratele a Evropská unie potřebuje dodavatele. Vše zní celkem prostě. Situace je však daleko zajímavější.
Energetická krize z roku 2009.
Ruský plyn pokrývá velkou část spotřeby Evropské unie. Západní státy jsou na dodávkách ruského plynu závislejší méně, státy střední Evropy více. Přibližně 80 % z tohoto plynu se transportuje přes Ukrajinu. Tato okolnost způsobila, že se v lednu 2009 Evropa stala rukojmím Rusko-Ukrajinské obchodní války, která začala neplacením pohledávek z ukrajinské strany a zastavením dodávek plynu ze strany ruské s tím, že Ukrajina si plyn určený na trh EU odebírá pro své potřeby. Jaké je tedy pozadí sporu, v jehož důsledku byla Evropa odříznuta od dodávek plynu. Jaké byly motivace, cíle a prostředky, které obě strany sporu užívaly.
Cílem Ukrajiny bylo v první řadě nezvyšování ceny plynu a v druhé řadě pak dosáhnout co nejvyššího zisku z tranzitu plynu do Evropy. Rusko naopak požadovalo zvýšení cen za dodávky Ukrajině s argumentem, že ceny plynu na Ukrajinu jsou zatím výrazně nižší než pro jiné evropské odběratele. Obě země následně vytáhly arzenál manipulativních technik a odstartovalo intenzivní mediální soupeření s cílem dosáhnout maxima.
Ukrajina v první řadě počítala s tím, že Rusko nevydrží nátlak Evropy a akceptuje ukrajinské požadavky. S tímto cílem se také snažila vykreslit obraz Ruska jako silné agresivní velmoci, která se snaží zatlačit demokratickou zemi oranžové revoluce do rohu „silovým“ řešením. Rusko pak vytvářelo obraz Ukrajiny jako země, která je nedůvěryhodná, nechce platit za své závazky a nedá se na ni spolehnout ani v pouhém transportu plynu.
Do celého sporu se okamžitě zapojila EU, která začala odpočítávat kolik dní jaká konkrétní země vydrží bez dodávek plynu. Posléze byla situace byla uregulována a plyn začal opět putovat směrem do EU. Celá krize však dovedla EU k zamyšlení nad svou závislostí na ruských surovinách a nad Ukrajinou jako tranzitní zemí těchto surovin.
Nastoupil květen a tedy i plánovaný Chabarovský summit EU – Rusko. Zmíněný summit však k ničemu závažnému nedospěl, neboť Rusko návrhy EU o Energetické chartě považuje za ekonomicky nevýhodné. Z toho důvodu je zde zřejmě zbytečné tuto chartu popisovat podrobněji, neboť ve své stávající podobě stejně podepsána nebude. Rusové okamžitě podali jiný návrh energetické spolupráce a Brusel následně vyjádřil odhodlání o tomto návrhu jednat, nicméně pouze v rámci své Energetické charty. Tím sice podle některých analytiků dal najevo, že nehodlá ustupovat ruským požadavkům, nicméně tím ale také zhola ničeho nedosáhl.
Situace v oblasti energetiky se rozvíjela dále a v červenci EU a Turecko podepisují dohodu o plynovodu Nabucco, který by měl Evropě zabezpečit energetickou bezpečnost. Tedy do míry svých přibližně pěti procenty plynu z celkové spotřeby EU, které by byl schopen dopravit. Ani ne do měsíce je však uzavřena Rusko-Turecká energetická dohoda, která umožňuje vedení plynovodu South Stream Černým mořem a evropská euforie nad úspěchem vyjednání Nabucca poněkud opadá.
Trasa plynovodu South Stream by měla vést pod hladinou Černého moře a dále přes Balkán do Itálie. Rusko tím úspěšně obchází Ukrajinu a posiluje své pozice na trhu. Zatímco Nabucco má zatím spíše mlhavou budoucnost, k South Streamu se již pozitivně vyjádřila Itálie, která s Ruskem v ekonomické oblasti jedná velmi výkonně, dále pak Řecko, Srbsko, Maďarsko, Bulharsko, Slovinsko a rovněž Francie, která s Ruskem vytváří silné ekonomické vazby a to od aktivit v surovinové oblasti, přes investice v automobilovém či leteckém průmyslu.
Další z momentů, který EU v souvislosti s možností další energetické krize přivedl ke zvýšené pozornosti, proběhl v listopadu a to na základě stejného schématu jako lednové události. Tedy opět ukrajinské problémy s placením ruského plynu. V tomto případě Rusko Bruselu například navrhovalo poskytnout Ukrajině půjčku na úhradu jejích pohledávek. Situace se nakonec, zcela pochopitelně, opět vyřešila.
Na základě získaných zkušeností bylo uzavřeno memorandum mezi Evropskou unií a Ruskem, týkající se systému včasného varování před energetickou krizí. Obě strany se v něm zavazují se vzájemně informovat o hrozícím přerušení dodávek plynu, ropy i elektřiny. Toto memorandum, jak si můžeme všimnout, se však příliš nezabývá tranzitními zeměmi, což bývá analyzováno jako určité vyjádření důvěry pouze vztahům mezi EU a Ruskem, aniž by se v čemkoliv spoléhalo na tranzitní země.
Rozvoj událostí se pochopitelně promítl i do přístupu k plánovaným ruským plynovodům, například North Streamu a můžeme jen spekulovat nakolik celý vývoj situace v energetice odboural některé nesouhlasné hlasy a posunul projekt tohoto plynovodu kupředu.
Z úkolů, které před Evropskou unií a tudíž i před Českou republikou leží, je pochopitelně diverzifikovat své energetické zdroje a zabezpečit hladké dodávky surovin, které potřebuje. A s tím je spojeno i budování pozitivních obchodních vztahů s Ruskem.
Na téma dodávek ruského plynu již bylo napsáno mnoho. Zjednodušeně bychom mohli říci, že Rusko potřebuje odběratele a Evropská unie potřebuje dodavatele. Vše zní celkem prostě. Situace je však daleko zajímavější.
Energetická krize z roku 2009.
Ruský plyn pokrývá velkou část spotřeby Evropské unie. Západní státy jsou na dodávkách ruského plynu závislejší méně, státy střední Evropy více. Přibližně 80 % z tohoto plynu se transportuje přes Ukrajinu. Tato okolnost způsobila, že se v lednu 2009 Evropa stala rukojmím Rusko-Ukrajinské obchodní války, která začala neplacením pohledávek z ukrajinské strany a zastavením dodávek plynu ze strany ruské s tím, že Ukrajina si plyn určený na trh EU odebírá pro své potřeby. Jaké je tedy pozadí sporu, v jehož důsledku byla Evropa odříznuta od dodávek plynu. Jaké byly motivace, cíle a prostředky, které obě strany sporu užívaly.
Cílem Ukrajiny bylo v první řadě nezvyšování ceny plynu a v druhé řadě pak dosáhnout co nejvyššího zisku z tranzitu plynu do Evropy. Rusko naopak požadovalo zvýšení cen za dodávky Ukrajině s argumentem, že ceny plynu na Ukrajinu jsou zatím výrazně nižší než pro jiné evropské odběratele. Obě země následně vytáhly arzenál manipulativních technik a odstartovalo intenzivní mediální soupeření s cílem dosáhnout maxima.
Ukrajina v první řadě počítala s tím, že Rusko nevydrží nátlak Evropy a akceptuje ukrajinské požadavky. S tímto cílem se také snažila vykreslit obraz Ruska jako silné agresivní velmoci, která se snaží zatlačit demokratickou zemi oranžové revoluce do rohu „silovým“ řešením. Rusko pak vytvářelo obraz Ukrajiny jako země, která je nedůvěryhodná, nechce platit za své závazky a nedá se na ni spolehnout ani v pouhém transportu plynu.
Do celého sporu se okamžitě zapojila EU, která začala odpočítávat kolik dní jaká konkrétní země vydrží bez dodávek plynu. Posléze byla situace byla uregulována a plyn začal opět putovat směrem do EU. Celá krize však dovedla EU k zamyšlení nad svou závislostí na ruských surovinách a nad Ukrajinou jako tranzitní zemí těchto surovin.
Nastoupil květen a tedy i plánovaný Chabarovský summit EU – Rusko. Zmíněný summit však k ničemu závažnému nedospěl, neboť Rusko návrhy EU o Energetické chartě považuje za ekonomicky nevýhodné. Z toho důvodu je zde zřejmě zbytečné tuto chartu popisovat podrobněji, neboť ve své stávající podobě stejně podepsána nebude. Rusové okamžitě podali jiný návrh energetické spolupráce a Brusel následně vyjádřil odhodlání o tomto návrhu jednat, nicméně pouze v rámci své Energetické charty. Tím sice podle některých analytiků dal najevo, že nehodlá ustupovat ruským požadavkům, nicméně tím ale také zhola ničeho nedosáhl.
Situace v oblasti energetiky se rozvíjela dále a v červenci EU a Turecko podepisují dohodu o plynovodu Nabucco, který by měl Evropě zabezpečit energetickou bezpečnost. Tedy do míry svých přibližně pěti procenty plynu z celkové spotřeby EU, které by byl schopen dopravit. Ani ne do měsíce je však uzavřena Rusko-Turecká energetická dohoda, která umožňuje vedení plynovodu South Stream Černým mořem a evropská euforie nad úspěchem vyjednání Nabucca poněkud opadá.
Trasa plynovodu South Stream by měla vést pod hladinou Černého moře a dále přes Balkán do Itálie. Rusko tím úspěšně obchází Ukrajinu a posiluje své pozice na trhu. Zatímco Nabucco má zatím spíše mlhavou budoucnost, k South Streamu se již pozitivně vyjádřila Itálie, která s Ruskem v ekonomické oblasti jedná velmi výkonně, dále pak Řecko, Srbsko, Maďarsko, Bulharsko, Slovinsko a rovněž Francie, která s Ruskem vytváří silné ekonomické vazby a to od aktivit v surovinové oblasti, přes investice v automobilovém či leteckém průmyslu.
Další z momentů, který EU v souvislosti s možností další energetické krize přivedl ke zvýšené pozornosti, proběhl v listopadu a to na základě stejného schématu jako lednové události. Tedy opět ukrajinské problémy s placením ruského plynu. V tomto případě Rusko Bruselu například navrhovalo poskytnout Ukrajině půjčku na úhradu jejích pohledávek. Situace se nakonec, zcela pochopitelně, opět vyřešila.
Na základě získaných zkušeností bylo uzavřeno memorandum mezi Evropskou unií a Ruskem, týkající se systému včasného varování před energetickou krizí. Obě strany se v něm zavazují se vzájemně informovat o hrozícím přerušení dodávek plynu, ropy i elektřiny. Toto memorandum, jak si můžeme všimnout, se však příliš nezabývá tranzitními zeměmi, což bývá analyzováno jako určité vyjádření důvěry pouze vztahům mezi EU a Ruskem, aniž by se v čemkoliv spoléhalo na tranzitní země.
Rozvoj událostí se pochopitelně promítl i do přístupu k plánovaným ruským plynovodům, například North Streamu a můžeme jen spekulovat nakolik celý vývoj situace v energetice odboural některé nesouhlasné hlasy a posunul projekt tohoto plynovodu kupředu.
Z úkolů, které před Evropskou unií a tudíž i před Českou republikou leží, je pochopitelně diverzifikovat své energetické zdroje a zabezpečit hladké dodávky surovin, které potřebuje. A s tím je spojeno i budování pozitivních obchodních vztahů s Ruskem.
sobota 10. dubna 2010
Ekonomická diplomacie - projekty na rok 2010.
Na tento rok Ministerstvo zahraničních věcí schválilo k realizaci 40 projektů v celkové hodnotě 6,5 mil. Kč. V projektech pak je možné najít jak priority určené z teritoriálního, tak ze sektorového hlediska. Teritoriální hledisko pak operuje ve dvou hlediscích. První z nich je podpora v tak zvaných prioritních zemích. Druhé hledisko se soustředí na země s dlouhodobými vzájemnými tradicemi.
Teritoriální hlediska.
Koncepce podpory vývozu do prioritních zemí. Zde jsou zahrnuty: Brazílie, Čína, Egypt, Indie, Kazachstán, Mexiko, Rusko, Srbsko, Turecko, Ukrajina, USA a Vietnam.
Země s dlouhodobými vzájemnými tradicemi spolupráce (roli v tomto případě hrají i další politické aspekty): zde jsou například země zálivu, Sýrie, JAR, Bělorusko, Izrael.
Sektorové priority.
V tomto roce do sektorových priorit patří moderní technologie s vysokou přidanou hodnotou. Například IT, biotechnologie, environmentální technologie a služby. Dále sem spadají některé obory, které jsou považovány v exportu za tradiční. Například strojírenství, energetika, doprava, automobilový průmysl nebo potravinářské technologie.
Konkrétně se pak jedná o podnikatelské mise do Ruska, na Ukrajinu, do Běloruska, Azerbajdžánu, Egyptu, Švédska, Etiopie, Zambie, Sýrie. Prezentace, semináře a další akce se týkají Indie, Rakouska, Čile, Finska, Spojených Arabských Emirátů, Chorvatska, Slovinska, Izraele, USA, Rakouska, Austrálie a dalších států.
Teritoriální hlediska.
Koncepce podpory vývozu do prioritních zemí. Zde jsou zahrnuty: Brazílie, Čína, Egypt, Indie, Kazachstán, Mexiko, Rusko, Srbsko, Turecko, Ukrajina, USA a Vietnam.
Země s dlouhodobými vzájemnými tradicemi spolupráce (roli v tomto případě hrají i další politické aspekty): zde jsou například země zálivu, Sýrie, JAR, Bělorusko, Izrael.
Sektorové priority.
V tomto roce do sektorových priorit patří moderní technologie s vysokou přidanou hodnotou. Například IT, biotechnologie, environmentální technologie a služby. Dále sem spadají některé obory, které jsou považovány v exportu za tradiční. Například strojírenství, energetika, doprava, automobilový průmysl nebo potravinářské technologie.
Konkrétně se pak jedná o podnikatelské mise do Ruska, na Ukrajinu, do Běloruska, Azerbajdžánu, Egyptu, Švédska, Etiopie, Zambie, Sýrie. Prezentace, semináře a další akce se týkají Indie, Rakouska, Čile, Finska, Spojených Arabských Emirátů, Chorvatska, Slovinska, Izraele, USA, Rakouska, Austrálie a dalších států.
Ekonomická diplomacie a podpora exportu v ČR.
Česká republika se jako každý vyspělý stát snaží o pozitivní prezentaci v zahraničí a rovněž o prosazovaní svých ekonomických zájmů. V jednotném vytváření pozitivního obrazu ČR v zahraničí jsou však významné možnosti na zlepšování. Cílem je pak, zcela logicky, zlevnění a současně i zefektivnění. Prvním z bodů, které se nám automaticky nabízí je dublování práce. Je celá řada institucí, které se na práci se zahraničním podílejí. Tyto instituce v některých případech naprosto zbytečně vykonávají stejné či velmi podobné činnosti. Příkladem by mohly být agentury CzechTrade a CzechInvest, které obě působí pod hlavičkou Ministerstva obchodu a průmyslu. Cílem by logicky mělo být sloučení jejich ústředí, neboť tyto agentury do jisté míry vykonávají identickou činnost. Sloučení jejich ústředí by mohlo přinést nejen finanční úspory, ale rovněž větší flexibilitu a tudíž i efektivnost.
Kdo a jakým způsobem se podílí na prezentování ČR v zahraničí? Ve stručném přehledu, který uvádím pouze pro názorné vykreslení, musím první řadě jmenovat Ministerstvo zahraničních věcí (MZV), které jako ústřední orgán pro zahraniční správu vytváří koncepci a koordinuje vnější ekonomické vztahy. Jako druhé se na ekonomické diplomacii podílí Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), které je ústředním orgánem státní správy pro obchodní politiku, zahraničně ekonomickou politiku a podporu exportu. Ministerstvo pro místní rozvoj má na starosti oblast cestovního ruchu a realizaci regionální a strukturální politiky v rámci EU. Tedy i politiku hospodářské a sociální soudržnosti. Ministerstvo životního prostředí často působí v méně rozvitých zemích a mimo jiné propaguje i české technologie týkající se životního prostředí. Ministerstvo zemědělství se v zahraničí zabývá podporou českých zemědělských produktů a poslední v této neúplné řadě bych jmenoval Ministerstvo kultury. Do celého systému pak dále spadají již zmiňované příspěvkové organizace CzechTrade a CzechInvest, které patří pod hlavičku MPO, dále CzechTourism pod Ministerstvem pro místní rozvoj a Česká Centra, která patří pod MZV. Některé z těchto příspěvkových organizací vykonávají velmi podobnou, nebo dokonce identickou činnost a z toho důvodu se logicky nabízí řešení je sjednotit a to i na úrovni jejich ústředí.
Nejvíce se tedy na podpoře zahraničního obchodu podílejí MZV a MPO. Jejich činnost je ovlivněna tzv. kompetenčním zákonem 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vzájemnou koordinací a součinností se zabývá tak zvaná Stálá pracovní komise. Součinnost obou ministerstev je pak také stanovena dohodami, které byly podepsány na úrovni ministrů v roce 1998 (upravena v roce 2000) a v roce 1999. První dohoda se věnuje zahraničně obchodní politice a podpoře exportu. Druhá dohoda se zabývá otázkami řízení příspěvkových organizací spojených s obchodně ekonomickou tematikou.
Samotné obchodně ekonomické úseky(OEÚ) zastupitelských úřadů (ZÚ) jsou podřízeny i MZV i MPO. Jakožto součást ZÚ jsou podřízeny MZV, neboť toto ministerstvo je zřizuje. Odbornou tematikou jsou však OEÚ podřízeny MPO, které do nich i vysílá své pracovníky. Stálou výzvou je tedy jak vidět zefektivňování systému řízení a vzájemné koordinace po všech stránkách zahraničně ekonomických aktivit.
Na formování české ekonomické diplomacie se podílí několik rad a komisí. Zde bych zmínil alespoň Radu pro obchod a investice, Komisi pro prezentaci České republiky a Meziresortní koordinační komisi pro cestovní ruch.
Rada pro obchod a investice. Cílem vzniku této rady bylo propojení podnikatelských subjektů a jejich sdružení se státními orgány. Vznik rady měl umožnit přenos informací o skutečných potřebách ze strany podnikatelů státní správě. Na základě doporučení této rady by mělo probíhat zlepšování a přizpůsobování služeb státu v souvislosti se zahraniční politikou. Tedy i v prosazování českých hospodářských zájmů, konkrétně pak obchodu a investic.
Komise pro prezentaci České republiky. Tato komise zahrnuje nejen řadu ministerstev, ale i CzechTrade, CzechInvest, CzechTourism a Česká centra. Dále se zasedání účastní zástupce Poslanecké sněmovny, Kanceláře prezidenta republiky a Asociace krajů.
Meziresortní koordinační komise pro cestovní ruch. Jedná se orgán Ministerstva pro místní rozvoj. Jsou zde však zastoupena i další ministerstva, kterých se týká cestovní ruch, jako například MZV, MPO, nebo Ministerstvo zemědělství.
Dosud jsem se zde zabýval vykreslením celkové, poměrně komplikované situace z hlediska, kdo se těmito otázkami zabývá. Zde je však již nejvyšší čas přejít k otázkám, jaké jsou cíle zmíněných organizací.
Mezi základní cíle ekonomické diplomacie obecně patří zvyšování exportu a investicí a vytváření pozitivního obrazu dané země v zahraničí. S těmito cíly je pak neodmyslitelně spjata celá řada jednotlivých kroků. Je to například již zmiňované zlepšování koordinace a zvyšování efektivnosti jednotlivých státních úřadů, budování image důvěryhodného obchodního partnera v zahraničí, podpora v rozvoji vývozních aliancí, znalostní asistence pro exportéry a investory ze strany státu, rozšiřování financování českého vývozu a v neposlední řadě i exportní vzdělávání. V rámci tohoto vzdělávání se pak nejedná pouze o kvalitu pracovníků působících v rámci stávajících zahraničních úřadů a agentur. Jedná se rovněž i o kvalitní personální síly, které by v budoucnosti mohly efektivně působit na těchto trzích v rámci soukromých subjektů. Příkladem pozitivních kroků by mohl být například britský systém, kde je vytvářena podpora několika vzdělávacích center, která se zaměřují na strategické zahraniční trhy. Vzhledem k získaným znalostem a schopnostem pak tyto personální síly daleko efektivněji prosazují ekonomické a diplomatické zájmy svého státu.
A jaké by měly být závěry a postupy? Je celá řada perspektivních dílčích kroků. Je to, mimo jiné, podpora účasti a prezentace na výstavách v zahraničí a to zejména na teritoriích, kde je pro české firmy obtížnější se samostatně prosadit. Podporovat v exportních činnostech malé a středně velké firmy. Spolupracovat s oborovými sdruženími a i samotnými společnostmi s cílem vygenerovat nejefektivnější formy podpory. Jinak řečeno, podporu poskytovat tam, kde je to skutečně užitečné a to formou, která přináší výsledky. Vyhledávat a vzdělávat kvalitní pracovníky pro ekonomickou diplomacii a zvyšovat jejich schopnosti v dosahování cílů i v zemích s velmi odlišnými kulturními tradicemi. Vzdělávat a informovat pracovníky působící i v soukromé sféře. Na úrovni ZÚ si uvědomovat, že podpora ekonomických zájmů země, by měla být jedním z cílů celého ZÚ, nejenom OEÚ. Je více než zřejmé, že úloha ZÚ je nezastupitelná a stejně jako politická podpora může českým obchodním subjektům efektivně napomáhat. A již plně na závěr, usilovat o efektivnější činnost stávajících úřadů a o zlepšení koordinace jejich vzájemných činností. Naprosto konkrétní podobou tohoto zefektivnění je sloučení ústředí agentur CzechTrade a CzechInvest, o kterém jsem se zde již zmiňoval. Tento krok by mohl velmi zásadně zvýšit operativnost a výkonnost v řešení úkolů, které jsou těmto agenturám svěřeny.
Kdo a jakým způsobem se podílí na prezentování ČR v zahraničí? Ve stručném přehledu, který uvádím pouze pro názorné vykreslení, musím první řadě jmenovat Ministerstvo zahraničních věcí (MZV), které jako ústřední orgán pro zahraniční správu vytváří koncepci a koordinuje vnější ekonomické vztahy. Jako druhé se na ekonomické diplomacii podílí Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), které je ústředním orgánem státní správy pro obchodní politiku, zahraničně ekonomickou politiku a podporu exportu. Ministerstvo pro místní rozvoj má na starosti oblast cestovního ruchu a realizaci regionální a strukturální politiky v rámci EU. Tedy i politiku hospodářské a sociální soudržnosti. Ministerstvo životního prostředí často působí v méně rozvitých zemích a mimo jiné propaguje i české technologie týkající se životního prostředí. Ministerstvo zemědělství se v zahraničí zabývá podporou českých zemědělských produktů a poslední v této neúplné řadě bych jmenoval Ministerstvo kultury. Do celého systému pak dále spadají již zmiňované příspěvkové organizace CzechTrade a CzechInvest, které patří pod hlavičku MPO, dále CzechTourism pod Ministerstvem pro místní rozvoj a Česká Centra, která patří pod MZV. Některé z těchto příspěvkových organizací vykonávají velmi podobnou, nebo dokonce identickou činnost a z toho důvodu se logicky nabízí řešení je sjednotit a to i na úrovni jejich ústředí.
Nejvíce se tedy na podpoře zahraničního obchodu podílejí MZV a MPO. Jejich činnost je ovlivněna tzv. kompetenčním zákonem 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vzájemnou koordinací a součinností se zabývá tak zvaná Stálá pracovní komise. Součinnost obou ministerstev je pak také stanovena dohodami, které byly podepsány na úrovni ministrů v roce 1998 (upravena v roce 2000) a v roce 1999. První dohoda se věnuje zahraničně obchodní politice a podpoře exportu. Druhá dohoda se zabývá otázkami řízení příspěvkových organizací spojených s obchodně ekonomickou tematikou.
Samotné obchodně ekonomické úseky(OEÚ) zastupitelských úřadů (ZÚ) jsou podřízeny i MZV i MPO. Jakožto součást ZÚ jsou podřízeny MZV, neboť toto ministerstvo je zřizuje. Odbornou tematikou jsou však OEÚ podřízeny MPO, které do nich i vysílá své pracovníky. Stálou výzvou je tedy jak vidět zefektivňování systému řízení a vzájemné koordinace po všech stránkách zahraničně ekonomických aktivit.
Na formování české ekonomické diplomacie se podílí několik rad a komisí. Zde bych zmínil alespoň Radu pro obchod a investice, Komisi pro prezentaci České republiky a Meziresortní koordinační komisi pro cestovní ruch.
Rada pro obchod a investice. Cílem vzniku této rady bylo propojení podnikatelských subjektů a jejich sdružení se státními orgány. Vznik rady měl umožnit přenos informací o skutečných potřebách ze strany podnikatelů státní správě. Na základě doporučení této rady by mělo probíhat zlepšování a přizpůsobování služeb státu v souvislosti se zahraniční politikou. Tedy i v prosazování českých hospodářských zájmů, konkrétně pak obchodu a investic.
Komise pro prezentaci České republiky. Tato komise zahrnuje nejen řadu ministerstev, ale i CzechTrade, CzechInvest, CzechTourism a Česká centra. Dále se zasedání účastní zástupce Poslanecké sněmovny, Kanceláře prezidenta republiky a Asociace krajů.
Meziresortní koordinační komise pro cestovní ruch. Jedná se orgán Ministerstva pro místní rozvoj. Jsou zde však zastoupena i další ministerstva, kterých se týká cestovní ruch, jako například MZV, MPO, nebo Ministerstvo zemědělství.
Dosud jsem se zde zabýval vykreslením celkové, poměrně komplikované situace z hlediska, kdo se těmito otázkami zabývá. Zde je však již nejvyšší čas přejít k otázkám, jaké jsou cíle zmíněných organizací.
Mezi základní cíle ekonomické diplomacie obecně patří zvyšování exportu a investicí a vytváření pozitivního obrazu dané země v zahraničí. S těmito cíly je pak neodmyslitelně spjata celá řada jednotlivých kroků. Je to například již zmiňované zlepšování koordinace a zvyšování efektivnosti jednotlivých státních úřadů, budování image důvěryhodného obchodního partnera v zahraničí, podpora v rozvoji vývozních aliancí, znalostní asistence pro exportéry a investory ze strany státu, rozšiřování financování českého vývozu a v neposlední řadě i exportní vzdělávání. V rámci tohoto vzdělávání se pak nejedná pouze o kvalitu pracovníků působících v rámci stávajících zahraničních úřadů a agentur. Jedná se rovněž i o kvalitní personální síly, které by v budoucnosti mohly efektivně působit na těchto trzích v rámci soukromých subjektů. Příkladem pozitivních kroků by mohl být například britský systém, kde je vytvářena podpora několika vzdělávacích center, která se zaměřují na strategické zahraniční trhy. Vzhledem k získaným znalostem a schopnostem pak tyto personální síly daleko efektivněji prosazují ekonomické a diplomatické zájmy svého státu.
A jaké by měly být závěry a postupy? Je celá řada perspektivních dílčích kroků. Je to, mimo jiné, podpora účasti a prezentace na výstavách v zahraničí a to zejména na teritoriích, kde je pro české firmy obtížnější se samostatně prosadit. Podporovat v exportních činnostech malé a středně velké firmy. Spolupracovat s oborovými sdruženími a i samotnými společnostmi s cílem vygenerovat nejefektivnější formy podpory. Jinak řečeno, podporu poskytovat tam, kde je to skutečně užitečné a to formou, která přináší výsledky. Vyhledávat a vzdělávat kvalitní pracovníky pro ekonomickou diplomacii a zvyšovat jejich schopnosti v dosahování cílů i v zemích s velmi odlišnými kulturními tradicemi. Vzdělávat a informovat pracovníky působící i v soukromé sféře. Na úrovni ZÚ si uvědomovat, že podpora ekonomických zájmů země, by měla být jedním z cílů celého ZÚ, nejenom OEÚ. Je více než zřejmé, že úloha ZÚ je nezastupitelná a stejně jako politická podpora může českým obchodním subjektům efektivně napomáhat. A již plně na závěr, usilovat o efektivnější činnost stávajících úřadů a o zlepšení koordinace jejich vzájemných činností. Naprosto konkrétní podobou tohoto zefektivnění je sloučení ústředí agentur CzechTrade a CzechInvest, o kterém jsem se zde již zmiňoval. Tento krok by mohl velmi zásadně zvýšit operativnost a výkonnost v řešení úkolů, které jsou těmto agenturám svěřeny.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
