Transformace české zahraniční rozvojové spolupráce.

Česko má v oblasti rozvojové pomoci poměrně velké tradice. Koncepce a pojetí této pomoci se však v průběhu času značně změnily. V období socialismu se československá pomoc týkala mimoevropských socialistických zemí a rovněž mimoevropských zemí, které byly politicky neutrální. Do první skupiny patřila například Kuba, Vietnam, Laos, Severní Korea, Mali, Ghana, Angola, Jemen, Nikaragua, Mozambik, nebo Guinea. Do druhé skupiny patřily mimo jiné země jako Sýrie, Libye, Kongo, Mexiko, Venezuela, nebo Guinea-Bisau.

Jednotlivé druhy pomoci bychom v této době mohli dělit na 1) hmotnou pomoc, 2) technickou pomoc, 3) pomoc prostřednictvím studijních stipendií na vysokých školách a 4) pomoc formou dlouhodobých vládních půjček. Poslední položku bychom však v současné době do koncepce rozvojové pomoci zahrnout nemohli.

Hmotná pomoc znamenala například dodávky léků, potravin a jiného materiálu. Technická pomoc se probíhala formou vysílání odborníků, přičemž pomoc těchto odborníků byla placena přijímající zemí. Z dnešního pohledu by se v takovém případě o rozvojovou pomoc rovněž nejednalo. Stipendia na českých vysokých školách získávalo v některých obdobích až 850 zahraničních studentů ročně a celkově prošlo do devadesátých let studiem přibližně 20 000 studentů. Pobytem zahraničních studentů se zabývala Univerzita 17. listopadu založená roku 1961, která se taktéž věnovala vzdělávání expertů, kteří měli působit v rozvojových zemích.

Celkově musíme shrnout, že rozvojová pomoc v tomto období naladila pozitivní vazby v celé řadě států, které se projevují až do současnosti.

Po roce 1989 rozvojová pomoc výrazně oslabila a nový nárůst v této oblasti můžeme zaznamenat až v souvislosti se snahou českého vstupu do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Roku 1995 vláda schválila nové Zásady pro poskytování zahraniční pomoci. Rozhodovací pravomoc měla podle dokumentu vláda, v naléhavých případech pak předseda vlády. Ministerstvo zahraničí v celém systému představovalo koordinátora, ostatní ministerstva měla zodpovědnost za jednotlivé projekty a finanční prostředky. Zahraniční pomoc mohla být bilaterální i multilaterální, příspěvky mezinárodním organizacím mohly být účelově vázány. Kritéria byla založena na naléhavosti pomoci, úrovni demokracie a míře využití. Uvolněné prostředky byly v této době poměrně nízké a pomoc byla poskytována přibližně čtyřiceti zemím. Z tohoto důvodu ani efektivita nebyla nejvyšší.

Koncepce zahraniční rozvojové politiky z roku 1999 neposunula rozvojovou pomoc o mnoho dále.

Na základě Analýzy a zhodnocení realizace zahraniční rozvojové pomoci ČR za období let 1996-2000, která nevyzněla příliš optimisticky, byla vypracována Koncepce zahraniční rozvojové politiky České republiky na období let 2002-2007, kterou MZV předložilo vládě. Vláda koncepci sice vzala na vědomí, změnami se však příliš nezabývala.

Jako hlavní cíl koncepce bylo vyhlášeno omezování chudoby v rozvojových zemích a počet prioritních zemí byl omezen na dvacet. Byly to Afghánistán, Angola, Bolívie, Bosna a Hercegovina, Burkina Faso, Etiopie, Jemen, Jugoslávie, Kazachstán, Libanon, Makedonie, Mali, Mongolsko, Namibie, Nikaragua, Palestina, Salvador, Ukrajina, Uzbekistán a Vietnam.

Koncepce se zabývala i otázkami transformace institucionálního rámce poskytování rozvojové pomoci. Navrhovala vznik odborného poradního orgánu, který by posuzoval projekty rozvojové spolupráce a s jednotlivými ministerstvy zajišťoval jejich realizaci. Tímto poradním orgánem mělo být Rozvojové středisko při Ústavu mezinárodních vztahů. Druhou fází bylo podle návrhu zřízení Rozvojové agentury, na kterou měly být přesunuty implementační funkce z devíti resortních ministerstev. Těmto ministerstvům však měla nadále zůstat jejich expertní role.

V roce 2002 se posuzováním jednotlivých projektových návrhů pro zahraniční rozvojovou spolupráci začíná zabývat také tzv. Expertní skupina. Jednotliví zástupci do této skupiny byli doporučeni různými ministerstvy, orgán byl pak jmenován MZV. Skupina posuzuje veškeré projekty v oblasti zahraniční rozvojové spolupráce a její návrhy následně slouží k rozhodování MZV.

Mezi vnitřní změny na MZV v tomto období patří vznik Odboru rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, ke kterému jeho agenda přešla od Odboru mezinárodních organizací a rovněž od Odboru vnějších ekonomických vztahů.

Vstup České republiky do Evropské unie se projevil významnými změnami systému rozvojové pomoci. V legislativní oblasti se jednalo až o zásadní posun. V zákoně č. 199/1994 Sb. bylo zakotveno, že jeho ustanovení se nevztahuje na „zakázky související s poskytováním rozvojové a humanitární pomoci vládou České republiky v případech nebezpečí z prodlení.“ Interpretace „nebezpečí z prodlení“ byla následně pojata poměrně zeširoka. Současný zákon č. 40/2004 Sb. O veřejných zakázkách tyto výjimky pro poskytování rozvojové pomoci již neobsahuje.

Současné Zásady zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu ČR do EU byly schváleny usnesením č. 302 ze dne 31. března 2004. Počet prioritních zemí byl podle tohoto dokumentu snížen na osm a další dvě země byly vyhodnoceny jako střednědobé priority ČR. Za prioritní země byly vybrány Angola, Bosna a Hercegovina, Jemen, Moldavsko, Mongolsko, Srbsko a Černá Hora, Vietnam a Zambie. Za střednědobou prioritu byly stanoveny Afghánistán a Irák. To však byly jediné významnější změny, které byly tímto usnesením z koncepce z roku 2002 schváleny.

12. října 2005 vláda usnesením č. 1311 přijala Pravidla pro výběr a financování projektů ZRS, která doplnila stávající Zásady zahraniční rozvojové spolupráce. Jedná se v podstatě o nejzákladnější dokumenty ZRS současnosti. Musíme však zmínit, že stále ještě vycházejí ze systému z roku 1995.

Vznikem České rozvojové agentury (ČRA) zřízené k 1. lednu 2008 se prakticky dostáváme až do centra aktuálního dění. ČRA byla zřízena usnesením vlády č 1070/2007 jako nástupce Rozvojového střediska, které v roce 2007 zaniklo. ČRA má před sebou řadu úkolů, jako například identifikovat témata spolupráce v prioritních zemích, vést výběrová řízení, spolupracovat s neziskovými organizacemi, formulovat projekty rozvojové spolupráce a mnoho jiného. Význam ČRA je tedy v současnosti velký.

Česká zahraniční pomoc však potřebuje celou řadu zejména systémových změn. Základem by mělo být sjednocení aktivit pod MZV a následně by mohly být zrevidovány i samy Zásady zahraniční rozvojové spolupráce.

Postup transformace byl plánován následovně. V roce 2008 měly pokračující projekty zůstat v gesci stávajících resortů, nové pak měly přejít pod působnost MZV, kromě projektů „průmyslového rozvoje“ pod MPO, „životního prostředí“ pod MŽP a „zemědělství“ pod MZe a také kromě tzv. trvalých a dočasných výjimek. V roce 2009 měly již nové projekty „průmyslového rozvoje“, „životního prostředí“ a „zemědělství“ přejít pod MZV, pokračující projekty měly zůstat v gesci stávajících resortů. Stále platí tzv. trvalé a dočasné výjimky. Trvalé výjimky jsou stipendia, kterými se zabývají MZV/MŠMT a náklady na zdravotní péči o stipendisty v gesci MZd. Dočasné výjimky jsou projekty v oblastech veřejných financí pod MF, migrace a bezpečnost pod MV a „aid for trade“ pod MPO. V roce 2010 by měly být v gesci MZV všechny projekty, kromě projektů zahájených v roce 2008 nebo před ním a to v sektorech „průmyslový rozvoj“, „životní prostředí“ a „zemědělství“. Tyto projekty buď zůstavají v gesci jednotlivých resortů, nicméně podle plánů mohou po dohodě přejít i na MZV. Nadále však platí trvalá výjimka týkající se stipendistů. Dočasné výjimky by však měly být přehodnoceny v rámci tvorby nové Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce.

Na rok 2011 by měl také být podle plánů rozpočet pro zahraniční rozvojovou spolupráci již sjednocen v rozpočtové kapitole MZV.